určovací klíč (PDF, 558,3kB) >>>   

† Ohniváček rdesnový - Lycaena helle (Denis & Schiffermüller, 1775)


Syn.: amphidamas (Esper, 1781)

Délka předního křídla: 12-14 mm
Areál. Eurosibiřský. V Evropě ostrůvkovitě v malých koloniích od Francie, přes Skandinávii po západní Rusko. Dále od Uralu až na Dálný východ.
Biotopová vazba. Slatiny a mokré louky s velkou denzitou rdesna hadího kořene.
Živná rostlina housenek. Rdesno hadí kořen (Polygonum bistorta).
Bionomie. Dvougenerační (duben až červen, červenec až srpen), 2. generace méně nápadně zbarvená. Samička klade jednotlivě, ale často i více bělavých vajíček na rub rdesnového listu. Zelená housenka zůstává po celý život na rubu listu. Z kukel jarní generace se v červenci líhnou motýli druhé generace, část kukel přezimuje.
Chování. Motýl se nevzdaluje z biotopu (uzavřené populace). Samci jsou extrémně teritoriální, vyčkávají na vyšších bylinách, vykazují agresi i vůči jiným druhům hmyzu. Samice jsou mobilnější, nejdelší zaznamenaný přelet přes 1 km. Imága nocují na rubu listů listnatých keřů a stromů.
Podobné druhy v ČR. Ohniváček černoskvrnný (Lycaena tityrus).
Rozšíření v ČR. Historicky větší počet lokalit, především na Moravě. České lokality zanikly v polovině 20. století. Spolehlivé sbírkové doklady pochází z Pardubic-Bělobranské dubiny (7.1910, leg. Z. Stach, in coll. A. Pavlíčko) nebo Svobody nad Úpou (7.5. 1947, J. Tykač leg., in coll. P. Číla). Jihomoravské lokality (Břeclavsko, Pohořelice) zanikly před 2. světovou válkou (naposledy Lednice, 6.6.1930, 2 ex., Minařík leg., in coll. Regionální muzeum v Mikulově). Déle se udržel na střední Moravě v okolí Olomouce (Olomouc-Černovír, Bělkovice, Hlubočky, Grygov, Studenec u Čelechovic na Hané) a severní Moravě (např. Bílovec, Nový Jičín, Ostrava-Mariánské Hory, naposledy Háj ve Slezsku, 1938, více jedinců, A. Rudolf leg., doklady ve více muzejních sbírkách, jako např. Slezské zemské muzeum v Opavě). Nejdéle přežíval (do roku 1952) přímo na předměstí Olomouce, na slatiništi Černovír a na přilehlých vlhkých loukách, jejichž posledním zbytkem je dnes rezervace Plané loučky (poslední sbírkový doklad 15.7.1952, 1 ex., J. Fajt leg., in coll. Slezské zemské muzeum v Opavě). Prakticky všechny lokality zanikly odvodněním, zástavbou, v Černovíru také poklesem vodní hladiny v souvislosti s provozem městské vodárny. V roce 2000 byla provedena úspěšná reintrodukce druhu na Šumavě (Stožecko) z hornorakouských lokalit, které již mezitím zanikly. Současná stabilní šumavská populace žije na 5 ha biotopů v několika drobných koloniích v rámci areálu o ploše zhruba 4 km2. Je v dobré kondici a pozvolna obsazuje další blízké plochy. Počet dospělců celé populace byl matematickým modelem v roce 2011 odhadnut na základě zpětného značení na 800 kusů.
Ohrožení a ochrana. Vymřelý (1952), od roku 2000 úspěšně reintrodukovaný na Šumavě. Vzhledem k omezenému výskytu na jediné lokalitě je řazen nově do kategorie “kriticky ohrožený”. Je jedním z nejohroženějších evropských motýlů: jeho areál je značně fragmentovaný, jedinci mají minimální mobilitu, slatiny patří k nejohroženějším typům biotopů v Evropě. Lokality druhu se navíc neobejdou bez jisté míry managementu (podmínkou je přítomnost rozptýlené stromové zeleně, doporučuje se mozaikové jemnozrnné kosení dopěněné velmi šetrnou extenzivní pastvou). Lokalita nesmí být silně ovlivněna sukcesí dřevin a ruderalizována.


- výskyt do roku 1950, - výskyt 1951-1980, - výskyt 1981-1994, - výskyt 1995-2001

Fotogalerie

Imága

Samec, Polsko, 2003. Foto F. Slamka
Samec, Polsko, 2003. Foto F. Slamka
Samec, Polsko, 2003. Foto M. Kopeć
Samec, Polsko, 2003. Foto M. Kopeć
Samice, Polsko. Foto M. Kopeć
Samice, Polsko. Foto M. Kopeć
---