Parazitická myrmekofilie modrásků rodu Maculinea

Modrásci z rodu Maculinea – z nichž u nás žijí modrásek černoskvrnný, m. očkovaný, m. bahenní, m. hořcový a m. Rebelův – stojí již léta v centru pozornosti ekologů a ochranářů. Všichni jsou úzce specializovaní na soužití s mravenci rodu Myrmica, v jejichž hnízdech se vyvíjejí jejich housenky. Na rozdíl od drtivé většiny ostatních modrásků, které si s mravenci v podstatě vyměňují služby (za ochranu jim poskytují výměšky medových žláz) jsou druhy rodu Maculinea skutečnými parazity. Buď přímo požírají mravenčí larvy, nebo se chovají jako „kukačky“ – nechávají se od mravenců krmit, aniž by jim něčím opláceli. I pro svou specializaci jsou velmi ohrožení, a to v celé Evropě. Modrásci černoskrvnný, očkovaný a bahenní jsou dokonce chráněni celoevropskou Směrnicí o stanovištích. Přes detailní intenzívní výzkumy bionomie, ekologie a etologie všech těchto druhů nebyly až donedávna známy evoluční vztahy v rámci rodu, což znemožňovalo zkoumat, jak se unikátní parazitická myrmekofilie vyvinula. To se nedávno radikálně změnilo díky nezávislým zjištěním dvou týmů, českého a dánsko-amerického. Český tým rekonstruoval evoluční historii rodu pomocí morfologických a ekologických znaků (Pech et al., Cladistics, 20, 362-375, 2004), dánsko-americký pak pomocí metod molekulární biologie (Als et al., Nature, 432: 386-390, 2004). Oba týmy dospěly k téměř shodným výsledkům. Predátoři a „kukačky“ tvoří dvě paralelní skupiny, které se vyvinuly ze společného předka; predační skupina se dále štěpí na skupinu „totenových“ modrásků (očkovaný, bahenní a asijská Maculinea kurentzovi) a „mateřídouškových“ modrásků (černoskvrnný a Maculinea arionides). Modrásek hořcový a Rebelův k sobě mají blíže, než některé asijské populace modráska hořcového, takže modráska Rebelova nelze pokládat za dobrý druh, ale pouze za ekologickou rasu. Protože v celém širokém tribu Glaucopsychini, kam rod Maculinea patří, se parazitická myrmekofilie nevyskytuje, nelze říci, která z obou strategií je starší. Obě práce, publikované v rozmezí jednoho měsíce, jsou hezkým příkladem, jak dva nezávislé (a konkurenční) týmy dospěly k téměř identickým závěrům. Rozpor je pouze v postavení nejbližších příbuzných rodu, orientálního rodu Phengaris. Ten podle Pecha a kolegů patří přímo do rodu Maculinea, na jeho „mateřídouškovou“ větev. Podle Alse a kolegů je Phengaris naopak nejprimitivnějším zástupcem celé skupiny. Obě interpretace ovšem vedou k pozoruhodnému závěru z hlediska formální taxonomie. Rod Phengaris totiž byl popsán dříve než rod Maculinea, a protože oba rody tvoří společnou vývojovou větev, má název Phengaris před názvem Maculinea prioritu.

 
---