určovací klíč (PDF, 1MB) >>>   

Okáč metlicový - Hipparchia semele (Linnaeus, 1758)


Délka předního křídla: 25-30 mm
Areál. Evropský. Západní, střední a jižní Evropa včetně Britských ostrovů, v jižní Skandinávii a Pobaltí pouze při pobřeží, rozšíření v jihovýchodní a východní Evropě nejasné vzhledem k přítomnosti několika dalších příbuzných druhů.
Biotopová vazba. Okraje řídkých borových lesů a suchých světlých dubohabřin, lesostepi, váté písky, skalnatá stanoviště. V poslední dekádě největší populace na náhradních biotopech v lomech, na haldách a na výsypkách a odkalištích elektráren.
Živná rostlina housenek. Více druhů trav – především kostřava ovčí (Festuca ovina agg.) a sveřep vzpřímený (Bromus erectus); dále pěchava vápnomilná (Sesleria albicans), bojínek tuhý (Phleum phleoides), smělek jehlancovitý (Koeleria pyramidata), jílek vytrvalý (Lolium perenne) aj.
Vývoj. Jednogenerační (červenec – září), relativně dlouhověký motýl. Vajíčka kladena jednotlivě, samice při kladení preferuje drobné neduživé trsy trav obklopené substrátem bez vegetace. Larvy žerou v noci, za chladného počasí i ve dne. Před vedrem se skrývají pod povrchem substrátu: pod kameny, ve škvírách, v písku atd. Na takových místech i přezimují a zde se i kuklí.
Chování. Samci jsou teritoriální. Hájí vyprahlá místa, obyčejně bez vegetace a s dobrým výhledem. Odtud prudce startují za prolétávajícími tmavými objekty. Jedná-li se o samici, a samec ji dostihne, následuje krátká předehra, kdy se obě pohlaví vzájemně dotýkají tykadly voničkových pruhů na křídlech. Toto chování samců bylo předmětem klasických studií zakladatele etologie Niko Tinbergena. Chování během ostrahy teritoria se liší podle podmínek počasí: samci regulují polohu těla tak, aby jim zajistila optimální termoregulaci pro prudké a rychlé starty. Ze Středomoří bylo popsáno zpomalené zrání samičích vaječníků v době suchého letního počasí. Dospělci jsou velmi mobilní, populační struktura je závislá na distribuci vhodných biotopů: populace ze stepních “ostrovů” v evropském vnitrozemí jsou relativně uzavřenější, naopak populace z atlantického pobřeží mají více otevřenou strukturu.
Podobné druhy v ČR. Okáč kostřavový (Arethusana arethusa).
Rozšíření v ČR. V minulosti nejrozšířenější z tzv. velkých okáčů – vyskytoval se v nížinách a teplých pahorkatinách po celém území státu, přičemž na téměř celém území zaznamenal drastický ústup. V Čechách po roce 2005 již pouze v několika populacích v Českém středohoří, Českém krasu (především vápencové lomy) a v okolí Prahy (především Prokopské a Radotínské údolí), Kladna, Příbrami a v Poohří (tam nejvíce na odkališti Tušimické elektrárny). Na Moravě nyní nezvěstný (naposledy zjištěn v roce 1997 na Pálavě a v Podyjí).
Ohrožení a ochrana. Kriticky ohrožený, na Moravě nezvěstný. Ze všech velkých okáčů zaznamenal největší úbytek. Příčiny jsou obdobné jako u většiny xerotermofilních druhů raně sukcesních stadií: upuštění od pastvy na stepních stráních vedla k nejprve k zapojení bylinné vegetace, pak až ke spontánnímu zarůstání křovinami až lesem; mnohé lokality byly uměle zalesněny, upuštění od výmladkového hospodaření znemožnilo výskyt v řídkých a světlých listnatých hájích. Druh naštěstí ještě přežívá na náhradních stanovištích – ve vápencových lomech, haldách a odkalištích elektráren. Na stepních a písčinných lokalitách nedopustit sukcesní změny – obnovit extenzivní pastvu. Zabránit lesnickým rekultivacím lomů, pískoven, hlinišť a výsypek; na vhodných místech podporovat disturbanční aktivity (areály pro motokros či paintball, jezdectví, kluby vojenské historie apod.).


- výskyt do roku 1950, - výskyt 1951-1980, - výskyt 1981-1994, - výskyt 1995-2001

Fotogalerie

Imága

Samice, Jizerské hory, 2004. Foto L. Říčánek
Samice, Jizerské hory, 2004. Foto L. Říčánek
Český kras, 2007. Foto M. Vojtíšek
Český kras, 2007. Foto M. Vojtíšek
Český kras, 2007. Foto M. Vojtíšek
Český kras, 2007. Foto M. Vojtíšek
Samec, jižní Slovensko. Foto M. Hrouzek
Samec, jižní Slovensko. Foto M. Hrouzek
---